Kdyby mi někdo ještě tak před dvěma lety řekl, že se vydám na takovou akci, asi bych se tomu hodně divila. Zpěv jsem měla zakazovaný už od útlého dětství, rytmus jsem nikdy neudržela a tanec mi nikdy nebyl vlastní. Především ne ten párový, „normální“ tancování jsem si občas dokázala i užít. Ale to už je dávno. Asi tak sto let, nebo tak nějak. Takže nejspíš bych si ani nedovedla představit, co bych asi tak na takové akci dělala.

Ve skutečnosti jsem po něčem takovém podvědomě už dávno toužila. Po možnosti si svobodně a volně prožít pohyb a emoce bez obav a studu. Protože on ten pohyb, hudba a zpěv je v každém z nás už od narození, i když v někom víc a v někom méně. Máme v sobě přirozenou potřebu vyjadřovat se pohybem a hudbou, napříč všemi kulturami. Jenže pak se někdy na přelomu předškolního a školního věku cosi stane a najednou jsme rozděleni na ty, kteří budou zpívat a tančit na besídce nebo ve sboru, a na ty, kterým to není dovoleno. Aby to těm ostatním nekazili.

Žijeme ve společnosti zaměřené na výkon, a tak vylučujeme všechny, kteří nějakým způsobem nedostačují nastaveným normám i v oblastech, kde by žádné takové normy platit neměly. „Nezpívej, netancuj, jsi falešný, jsi mimo rytmus, skáčeš jako koza.“ Po někom to steče jako voda po igelitu, ale někdo se uzavře do sebe, všechny své emoce v sobě zamyká a nedovolí jim, aby se navenek projevily, nedokáže to.

Ale ani ti, kteří to dokážou, na tom nejsou o mnoho lépe. Protože volně pracovat s emocemi, to se v naší civilizaci toleruje malým dětem, maximálně s trochou shovívavosti rozjíveným puberťákům, ale dospělým?

Škodíme tím sami sobě a ani si většinu času neuvědomujeme, nakolik.

Po příjezdu v pátek jsem zaslechla útržek rozhovoru. Někdo říkal, že kdyby všichni lidé prožili takový víkend, jaký nás čeká, že by na světě snad ani nebylo zlo. A druhý hlas říkal, pokud jsem to dobře zaslechla, že ne všichni by to chtěli, že o to nestojí, protože chtějí mít víc a chtějí být výš, než ti ostatní.

Ten první hlas měl bezpochyby pravdu (a ne že by ten druhý neměl). Nikdy jsem nezažila nic očistnějšího, než tento víkend s rituály, co by mi tak otevřelo oči a mysl vůči všemu, co nás obklopuje, i vůči všemu, co je v nás.

Když jsme v pátek přijeli, vypadali jsme všichni jako uspěchaní a unavení lidé. Během toho víkendu se tváře nás všech začaly měnit a při závěrečném rituálu jako by ani nebyly z tohoto světa, kolik se v nich projevovalo jasu a síly.

Ten jas a sílu, schopnost vnímat pradávné spojení s přírodou a vesmírem, to všechno v sobě máme, jen na to občas zapomínáme. Je dobré si alespoň někdy připomenout, že zdroj světla máme na dosah ruky a že je nekonečný.

Jsme různí, a proto určitě ne každému by vyhovovala cesta prostřednictvím šamansky zaměřených rituálů, ale já jsem ráda, že jsem na ni narazila. I když už dost pozdě, ale je to určitě lepší, než nikdy.

Vave

Původní článek naleznete ZDE.